Samohlásky
Samohlásky jsou hlásky, které vznikají volným proudem vzduchu – při jejich vyslovování nevzniká v mluvidlech žádná překážka. Díky tomu mají zřetelný tón a jsou snadno slyšitelné. V češtině rozlišujeme pět základních samohlásek: a, e, i, o, u, a jejich dlouhé protějšky á, é, í, ó, ú (resp. ů). Délka samohlásky je v češtině významová – rozdíl mezi krátkou a dlouhou samohláskou může změnit význam slova (např. „rad“ × „rád“).
V češtině se kromě jednoduchých samohlásek vyskytují i tzv. dvojhlásky (neboli diftongy), což jsou spojení dvou samohlásek vyslovených v jedné slabice, například ou, au, eu – jak je slyšíme ve slovech „auto“ nebo „euro“.
Porozumění vlastnostem samohlásek pomáhá nejen při učení správné výslovnosti, ale i při osvojování pravidel českého pravopisu a fonetiky. Samohlásky tvoří základní stavební kameny slov, a proto jsou nepostradatelnou součástí jazyka a řeči.
Zdroje souvisejících informací:
- Samohlásky. Online. ČT edu – Česká televize. Dostupné z: https://edu.ceskatelevize.cz/video/3117-samohlasky. [cit. 2025-03-26].
- Systém českých samohlásek. Online. Univerzita Palackého v Olomouci. Dostupné z: https://kcjl2.upol.cz/studijni_materialy_akreditace/BAKALARSKE_STUDIUM/5%29_Fonetika_a_fonologie_%28KOPECKY_K.%29/Obsah_discipliny/7%29Kopecky-System_ceskych_samohlasek.pdf. [cit. 2025-03-26].
- Tvoření českých samohlásek. Online. Internetová jazyková příručka. Dostupné z: https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=903. [cit. 2025-03-26].