obsah související se štítkem
Naslouchání je základní komunikační dovedností, která hraje klíčovou roli v jazykovém, sociálním i emočním vývoji dítěte. Už od narození děti vnímají zvuky kolem sebe, učí se reagovat na hlasy rodičů a později rozlišovat jednotlivá slova. Díky naslouchání si budují slovní zásobu, rozvíjejí porozumění řeči a připravují se na čtení a psaní.
Samohlásky jsou hlásky, které vznikají volným proudem vzduchu – při jejich vyslovování nevzniká v mluvidlech žádná překážka. Díky tomu mají zřetelný tón a jsou snadno slyšitelné. V češtině rozlišujeme pět základních samohlásek: a, e, i, o, u, a jejich dlouhé protějšky á, é, í, ó, ú (resp. ů). Délka samohlásky je v češtině významová – rozdíl mezi krátkou a dlouhou samohláskou může změnit význam slova (např. „rad“ × „rád“).
Sluchové vnímání, odborně také sluchová percepce, je schopnost rozpoznávat a zpracovávat zvuky, které k nám přicházejí prostřednictvím sluchu. Nejde jen o samotné „slyšení“, ale o to, jak náš mozek zvuky rozpozná, porovná, zapamatuje a přiřadí jim význam. Sluchové vnímání tak hraje klíčovou roli v tom, jak děti rozumějí řeči a učí se jazyk.
Souhlásky jsou hlásky, které vznikají tak, že proud vzduchu naráží při výslovnosti na překážku v ústech – například na rty, jazyk nebo patro. Tím se liší od samohlásek, které se vyslovují volně bez překážky a tvoří tón řeči. Souhlásky dávají slovům tvar, rytmus a jasnou strukturu, a proto hrají důležitou roli v každodenní komunikaci i ve výuce jazyka.
Správná artikulace znamená, že mluvíme jasně, zřetelně a vyslovujeme jednotlivé hlásky tak, aby nám ostatní dobře rozuměli. Při mluvení se musí zapojit různé části našeho těla – tzv. mluvidla. Patří sem například rty, jazyk, čelisti, patro a zuby. Všechny tyto orgány musí při mluvení správně spolupracovat, aby vznikly hlásky tak, jak mají.
Sykavky jsou skupina souhlásek, které se při výslovnosti vyznačují výrazným šumem – jakoby syčením. V češtině mezi ně patří především hlásky „s“, „z“, „š“ a „ž“. K nim se často řadí také takzvané polosykavky, nebo odborně afrikáty, jako jsou „c“, „č“, „dz“ a „dž“. Tyto hlásky vznikají tak, že proud vzduchu nejprve narazí na překážku a pak prochází úžinou mezi jazykem a horním patrem, což vytváří typický třecí zvuk.