Impulsivita a hyperaktivita u dětí
Každý ví, jak důležitá je funkčnost brzd u automobilu. Naše fungování ve společnosti také vyžaduje určitou dovednost „brzdění“ určitých reakcí. Ovládání emocí a chování je primárním mechanismem pro to, abychom nikoho neurazili a nezpůsobili žádnou škodu.
Impulsivní dítě má problém s „brzdami“
Takové dítě nedokáže zabránit některým svým reakcím a nepřemýšlí o důsledcích svých spontánních akcí. Často odpovídá dříve, než stihnete dokončit otázku – ono už to ví, už to dělá! Nevydrží stát v řadě ve frontě, neumí počkat, až na něj přijde řada.
Skáče do řeči ostatním a ruší je, zasahuje do zábavy nebo do konverzace druhých, protože zrovna musí sdělit něco moc důležitého a naléhavého! Těžko se může ubránit dohadování.
Vzhledem k tomu, že většinou dřív koná, než myslí, nic neplánuje a jedná impulzivně, tak si často přivodí nějaké zranění. Někdy to skončí tím, že se dítě zraní samo, ale horší potom bývá, když se lehkomyslností dítě popálí, vážně zraní nebo se stane obětí dopravní nehody.
Každý den musíme ovládat své emoce v různých situacích. Dítě s horšími „brzdami“ s tím může mít problém.
- Cca u 30 % lidí přetrvává hyperaktivita až do dospělosti. 30%
Výskyt hyperaktivity je velmi rozšířený
Navíc tempo a životní styl moderní společnosti ještě přispívá k větší intenzitě těchto jevů. Hyperaktivita obecně klesá s věkem, poměrně často se udržuje ještě v pubertě a u cca 30 % lidí přetrvává až do dospělosti.
Dospívající se obecně hůře vyrovnávají s učením, ale jsou také méně citově vyzrálí než jejich vrstevníci. Přetrvávající problémy s hyperaktivitou mohou u dospívajících také vyústit v antisociální chování, závislost na omamných látkách, deprese a dokonce i pokusy o sebevraždu.
Aby se dítě optimálně rozvíjelo, měli bychom mu pomoci vyrovnat se s těmito problémy, protože by mohly vést k nepříznivým důsledkům v jeho budoucnosti. Když svým dětem při problémech s hyperaktivitou pomůžeme, umožníme jim tak plnohodnotný vývoj.
Omezení pohybu je pro dítě vysilující
Každý z nás viděl „živé sochy”, mnoho hodin stojící na ulici, často v neobvyklých pózách. Tak, jak se nám dlouhodobé setrvání ve vynucené pozici zdá mučivé, tak pro dítě, které má problémy s hyperaktivitou, může být stání bez pohybu úkolem nad jeho síly.
Proto hyperaktivní dítě nechodí, ale běhá. Pokud neběhá, uvolňuje fyzickou aktivitu vrtěním na židli, pohupováním nohama nebo nadbytečnými pohyby rukama. Když dělá domácí úkoly, současně mačká stránky sešitu nebo skládá a rozkládá pero. Během vyučování vstává a chodí po třídě. Doma šplhá po nábytku, chodí po bytě bez zřejmého cíle. Dítě je v neustálém pohybu, rodiče často říkají, že „běhá jako natažené”.
Je hlučné během zábavy i odpočinku, což pociťují všichni okolo.
Právě proto u některých dospělých můžeme pozorovat iritující návyk bubnování prsty o desku stolu nebo pohyby koleny.
